Bezbřeží

Ej, přišla na lože tvé
zahalená tmou
a stín byl její šat,
snad abys neměl strach.

V očích jí svitla zář
slunce, teplých břehů,
tys cítil Vesnu
něhu.

Ulehla ti v nohou
ty tiskneš její líc,
stokrát umíral jsi touhou
a miloval.
Nic víc.

Však tentokrát si lehla
blízko hlavy tvé.
pak stal ses jejím hlasem
černé krve
žízně mé.

Oh, Morano, Morano,
ty první ženo, poslední,
do mých očí pohlédni
a zříš jen bezvětří.
To dlouhé pole v obzor vplouvá,
jak loď se brodím hladinou,
tvá ruka pevně svírá mou
a Náv je zahradou.

Oh, Morano, Morano,
jsem prvním z mužů tvých,
za obzor pole vchází v sráz,
já klesám na tvůj klín.
Ty zaříkáváš bolest mou
a z úst tvých proudí stín,
pak Náv je zahradou
tou poslední, co zřím.

Oh, Morano, Morano,
má ženo či stařeno,
jsi první z nás, já první tvůj,
když vpíjí mě Zem
a já jsem ponořen
do dlaní -
očí tvých,
těch prvních i posledních…