Vojákùv èas

Bojový zápal v táboøe živých,
ztupeny hrany vlezlého zmatku,
marná je snaha vyvolat hádku,
zmaøen byl pokus vetøelcù lstivých.

Pìsti zle zdvižené ženou je ven,
oklamat nelze života pýchu,
Vyslanci Smrti za davu smíchu
propluli bránou jak morový hlen.


Uniknout nelze však osudùm svým,
zlomených duší jde k nebesùm dým,
zvolna se stmívá a kdekdo má strach,
kdy v hávu noci se zjeví mu vrah.


Když nevyšla lest, už na boj troubí,
armáda vstala v nadšeném hluku,
jen pohnul prstem velitel pluku,
a již vpøed cválá Legie Zhouby.

Úderná tlupa nejlepších koní
a v jejich sedlech elita jízdy,
povìtøím letí obdivné hvizdy,
øadoví vrazi hlavy své kloní.


Uniknout nelze však osudùm svým...


Vtom proal tmu blesk, minul právì den,
osadou živých se rozbìhl mráz,
když kdesi uvnitø se protrhla hráz
a zmizelo Slunce do skalních stìn.

S pøíchodem noci støetly se svìty,
v táboøe živých dodýchal císaø,
dokonèil tehdy prastarý písaø
kroniky lidstva poslední vìty.


Uniknout nelze však osudùm svým